Budu vám teď vyprávět příběh. To, co budu říkat, se stalo a není to ani tak dávno. Na druhou stranu je to příběh protkaný dobrodružstvím i ponaučením. Ať se dobře čte.
Hory jsou kouzelné místo. Po ránu to platí dvojnásob. Jitřní sluníčko vrhá zlatou po vrcholech kopců i rozeklaných skalách trčících k bezmračnému nebi. Ne až tak pro skupinu roverů, kteří se právě postupně vymotali ze spacáků a pomalu se sešli ke snídani před salaší, kde nocovali. Tedy v tuhle chvíli to ještě vypadalo přesně tak idealisticky, jak jsem popisoval. Jenže jako nic netrvá věčně ani sluníčko na kopcích není navždy. Než dosnídali, bylo už zataženo, mlha a začínalo mrholit. Prostě pravé podzimní počasí Karpatských lesů a plání. No co, nepsaný jedenáctý skautský zákon tvrdí, že skaut je nepromokavý. Rover si může být nepromokavý, jak chce, ale jeho věci nepromokavé ve většině případů nejsou. Nezbylo než si natáhnout pláštěnky a vyrazit do teď již vydatného deště. Hřebenová pláň je úžasná podívaná a ještě příjemnější místo na lehnutí do trávy a koukání do hloubky nebe. Ovšem v případě, že prší, mění se nemalou rychlostí v klouzačku značky „Kdo bahní, ten jede“. Světýlkem naděje, a to doslova, se stala horská chata, kam se všichni zmáčení a zabahnění roveři ve zdraví dostali. Nutno dodat někteří s až akrobatickými vsuvkami, za které by se nemusel stydět ani trénovaný lachtan. Posilněni polévkou, vajíčky, horkou čokoládou a hromadou dalších dobrot, jali se roveři šlapat deštěm dál. Když jde horami turista, funí to, zapáchá to potem a dusot je slyšet i na protějším hřebeni. Rover naproti tomu zvesela vykračuje, neváhá se obdivovat kráse přírody, pohvizduje si spolu s ptáky sedících kolem cesty, zkrátka má úroveň. Déšť má zajímavou vlastnost, roverovi neubere na ničem z předchozího, jen mu přidá na ohromující rychlosti. Tak se stalo nevyhnutelné, i přes zpěv znějící od jedné části expedice, dorazili na místo plánovaného spaní s notným předstihem. Déšť ještě neustal, všude mokro, bláto. Roverům se nechtělo trávit noc v takových podmínkách. Pak přišel spásný nápad. Kus dál, asi třetina zítřejšího plánovaného pochodu, je stará lesnická chata. Tedy to alespoň tvrdily zvěsti. To, že staří zvěstí už přesáhlo dekádu, nikoho neodradilo. Šlo se dál. Další zpívání. Tehdy se přiblížil soumrak Už ani tolik nepršelo. Jen jedna část skupiny, nepodporující svou morálku zpěvem, se stále více opožďovala. Rozhodnutí bylo nelehké, nepříjemné, ale nevyhnutelné. Rozdělí se. Rychlejší skupina vyrazí napřed, rozdělá v kamnech a udělá večeři. Ostatní dorazí už do vyhřátého a k horkému čaji. Pořád nebylo jisté, jestli tam ta chata ještě je, ale „když po něčem toužíš, tak nutný je věřit a strašlivě chtít“. První skupina chatu skutečně našla. Ovšem ne v úplně zánovním stavu. Vynosili bordel, nanosili dřevo, rozdělali oheň v kamnech a všechno bylo v nejlepším pořádku. Pár chybiček by se našlo, ale nebuďme vybíraví. U kamen se nedostávalo komína ani většiny zadního plechu, stěny byly porostlé plísní, dveře nešly zavřít, veranda se dávno sesula, ale nebuďme vybíraví. Chatka se rovnala hotovému pokladu. Poslední starostí zůstávala druhá skupina. Tma zhoustla a oni pořád nikde. Čaj i večeře už stály na plotně, většina oblečení usušena. Debaty o záchranné výpravě nabyly na intenzitě. Všichni tušili, že by to bylo marné, ale jen tak sedět se zdálo nesnesitelné. Dorazili za svitu baterek v posledním okamžiku, než by je ti z první skupiny vyrazili hledat. Všichni se společně najedli, napili, zašli si na záchod, protože zásadní poučka říká „dojdi si na záchod, ze spacáku se ti chtít nebude“, a uložili se ke spánku. Aby se vešli museli ležet všichni na boku a obracet se synchronizovaně, ale to už je další příběh. I Ty buď jako tito roveři. Déšť Ti nesmí vzít zážitky. Jsi přeci skaut a k tomu hraničář. A to už něco znamená.
Tak co, těšíte se na podobná dobrodružství o víkendu? Nebojíte se trochy deště? Chcete cítit pouto přátelství a dýchat křišťálový vzduch hor? Přihlaste se! Ještě je čas. A neboj, déšť nás nezastaví.
ČB skauti
ČB vlčata
JV skauti