jakpak bylo na výpravě?

Báječně! Teda alespoň co soudím já :-)

Počásko nebylo nakonec tak hrozný, jak jej slibovaly rosničky. Poprchávalo a foukalo sice, ale my byli ukryti v údolí, takže bylo přijatelně. V pátek jsme to daleko neměli. Už cestou se někteří vlčáci rozpomněli, že jsme tudy vloni v květnu táhli při traperské výpravě. Teď jsme však v kapse měli klíč a kliku od boudy. A jaká to je bouda! PA-RÁ-DA! Hned jak jsme otevírali okenice a dovnitř dopadlo pár paprsků zapadajícího slunka, tak Bážin objevil uhynulého potkana. Provedl tryznu a k čenichu mu položil umělohmotnou květinu, kterou příroda-ví-kde vyhrabal. Na oplátku jsme potkana zas my zahrabali do hrobu beze jména pod skálou za boudou. Využili jsme posledních teplých paprsků slunce před slibovanou studenou frontou a pojedli večeři venku pod širou oblohou. Ano, ano, to byl ten okamžik, kdy se na Kiwiho provalilo, že si nebalil sám, neb večeře nebyla tam, kde by být měla. To bylo od jeho maminky moc výchovný, když si jí nezabalil, tak ji nemá. No ale mě to stálo kus mojí bagety! No ne že by to mojí postavě nějak uškodilo, takže stále hodnotím výchovnej efekt pozitivně ;-) No ono se víc vlčat nebalilo samo, že? O to větší sláva těm, co už to zvládaj!

Roztopili jsme v kamnech a čekali na Fofíka s Appy. No a když se venku dost setmělo a holky stále nepřijely, tak jsme vyrazili na noční hru bez nich, no. Hráli jsme OBLUDNO. Obludné obludy v obludáriu toužily pokousat jakéhokoliv odvážlivce, který by je neznal jménem. A jak se která jmenuje? To se dalo zjistit u svíček rozmístěných po louce. To ale byla jména! Kdo si to má zapamatovat?!? Vydováděná vlčata vylezla pak na půdu a zaslouženě usnula. Skauti se oddali dalšímu čekání na F&A. Konečně nám SMS zvěstovala, že jsou ve vsi. Banda odhodlaných junáků je vyrazila přepadnout. Zde se naučili naši skauti, že neposednost není dobrá vlastnost zvěda. Napochodovali přímo do náruče oběma děvčatům i Adirovi. Alespoň je mohli bezpečně dovést na boudu. Merlin pak objevil rozkoš ve hře "městečko Palermo", kterou pak nehodlal opustit a neustále na ostatních loudil další a další kola.

Ráno jsem probudil ostatní veselou kakofonickou písní a vyzval je, aby mě s úsměvem následovali ku koupeli v říčce. No nebudu tvrdit, že jsem nebyl zklamán chladnou odezvou na tak romantickej návrh. Nakonec se přeci jen pár borců osmělilo. Sláva jim! Rozcvička a buchtobraní, během kterého dorazil Marťan, předcházeli dopolední průzkumné výpravě do okolních skal a lesů. Během procházky jsme odnesli hromadu šrotu z lesa k silnici u vesnice. Doufejme, že ji některý z místních majitelů traktoru odveze dál, tak kam patří. Taky jsme se výborně zahonili na balících a pokusili se zahrát lidskou "dámu". U potoka, který nás vedl zpět k tábořišti pak byl společnýma silama nalezen stříbrný, zbrusu nový, kotlík, který před více než dvěma sty lety daroval indiánský náčelník Lewisovi s Clarkem. Strážcem, opatrovatelem a nosičem kotlíku byl jmenován Merlin. Odteď na věčný časy je jeho posláním mít kotlík pohotově na každý výpravě, kde ho bude třeba.

Obědové opékání špízů a následný polední klídeček, který každý užíval podle svého. Skauti mastili karty. Roverstko slastně chrupkalo, no a já se pokusil si amputovat palec švédským nožem křivákem, když jsem zároveň vyřezával vařečku a současně odpovídal houfu zvědavých vlčat. No člověk by měl dělat jednu věc a pořádně :-)

Odpoledne jsme věnovali praktickému tábornictví. Ukázali jsme si jak zbudovat správné ohniště a závěs na kotlík. Jak ho pak zas zamaskovat tak, aby nebylo poznat, že tam někdo tábořil. Jak vlčata, tak skauti nafasovali suroviny a zplodili bramboračku (obě byly vynikající) a banock. To už tak slavný nebylo. Nutno však přiznat, že péct banock je už opravdu vyšší stupeň dovednosti. Vlčata se snažila a měl jsem z nich radost. U skautů to vypadalo téměř profesionálně! Tohle mě fakt nadchlo a mám radost, jak zruční táborníci naši Hraničáři jsou.

Když se setmělo a my měli břicha naplněná odpoledníma výtvorama, přišel čas na hru. Tentokrát jsme byli převaděči a snažili se přes hranici pomoct co největšímu počtu lidí prchajících po komunistickém převratu ze země. No a když pak vlčata ve spacácích probírala dojmy dne, skauti se pustili do intelektuálně náročný hry "skrytý slovní fotbal". No řeknu vám, takový perly co tady padaly... to jsem dlouho nezažil :-)

V neděli se okoupalo znatelně méně lidí než v sobotu. No nic. Vaše chyba. Bylo to poslední zimní koupání, pozítří bude jaro! Před odchodem jsme si zahráli strategicky budovatelskou hru, kterou připravil a vlastně celou vymyslel Rákos. Budovaly se vesnice, živilo obyvatelstvo, stavěli rybníky… A pak jsme se vydali na cestu. Čekalo nás zhruba tak 9 kiláků s plnou polní. Pro někoho brnkačka, pro někoho záhul. Je ale třeba potrénovat na puťák! Cestou jsme svedli dvě bitvy o hrádek Loužek. Kdo se při nich nezpotil, ten tam nebyl. Šišky lítaly, skauti lítali, vlčata lítala...

V Kaplici na nádraží jsme se seznámili s dalším ...... No prostě s dalším zvláštním člověkem. Ten řidič autobusu byl tak nakrklej, že musí bejt v neděli v práci, že se rohodnul to zpříjemnit i nám. Přistavil autobus na zastávku, vylezl ven, prohlídnul si nás, a povídá: "to jste udělali náramnou chybu, že jedete přes Kaplici. Já vás totiž s těma báglama nevezmu do autobusu pokud přijde někdo s kočárkem. Jó kočárky maj přednost!". "Nu což", povídám na to já. "Tak pojedem bez batohů". To ho krapánek vyvedlo z míry. Vykulil voči a povídá "Cooo?" No a já na to "No bez batohů nás vezmete ne? Tak když přijde kočárek, tak tady batohy necháme..." Chlápek něco zabručel a šel někam na deset minut shánět někoho s kočárkem, aby zjistil, jak jsem to myslel. Nikoho však nesehnal, a tak jsme šťastně dorazili domů...

Bylo mi s váma fajn.

Mrož

PS: fotky tentokrát od Appy. Já neudělal ani jeden vobrázek ;-) 

 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 |  


„Láska vdaných žen je nejcennější na světě, manželé o tom ovšem nevědí.“ Oscar Wilde